Eliasz Kanarek, FANTASTICKÁ SCÉNA

50,8 × 61 cm – olej, dřevovláknitá deska

signováno vpravo dole: E KanaRek
 
Tato fantastická scéna obsahuje mnoho symbolických prvků, které lze interpretovat jako příběh o stvoření, harmonii a rozpadajícím se řádu. Umělec umístil do středu obrazu Pierrota. Ten je tradičně melancholickým samotářem s obličejem namalovaným na bílo. Často je to naivní hrdina pohybující se na pomezí komedie a dramatu. Golem, umístěný před ním, zřejmě odkazuje na slavnou pražskou legendu. V druhé polovině 16. století, po zintenzivnění útoků na pražské Židy, kteří byli obviňováni z bezbožných praktik a okultismu. Aby ochránil sebe i ostatní, vyrobil rabín Maharal z hlíny obrovskou lidskou postavu, kterou poté oživil pomocí tajných rituálů a modliteb, a nakonec mu do úst vložil pergamen s oživujícím slovem. Podle legendy rabín po obraně Židů před útoky obyvatelstva golema znehybnil tím, že mu pergamen odebral a ukryl jej na půdě pražské synagogy. Na obraze vidíme kousek pergamenu ležící u nohou spícího a pod červeným plátnem ukrytého golema. Spící postava drží v ruce prak a kameny z něj vystřelené leží rozházené v popředí. Některé z nich zakrývají pentagram s nápisy „salus“ (zdraví) a „ugeia“ (Hygiea), který ve starověkém Řecku symbolizoval harmonii těla a ducha a představoval zlatý řez a dokonalost. Za hlavními postavami se rozprostírá prázdná, nepřátelská krajina. Je suchá, skalnatá a částečně zobrazené ruiny cihlové zdi spolu s ohořelou a roztrhanou kartou připomínají krajinu po katastrofě. To navozuje atmosféru světa zbaveného normálního života. Za zdí stojí domeček z karet, provizorní stavba, která se může snadno zhroutit při sebemenším otřesu nebo jemném závanu větru.
Obraz tak může být pokusem umělce o ztvárnění poválečné, nestabilní reality. Spícího Golema můžeme interpretovat jako ochránce člověka, který sice lehce spí, ale s prakem v ruce čeká v pohotovosti na další boj. Člověk v poválečné realitě, zobrazený jako Pierrot, se zmítá mezi touhou po štěstí a dramatem, které ho obklopuje. Domeček z karet se zřejmě vztahuje ke křehkému míru, který se v době studené války mohl každou chvíli zhroutit.

Eliasz Kanarek (Skowierzyna nebo Varšava 1901 – Washington 1969), malíř z okruhu tzv. „pruszkowiáků“ – žáků Tadeusze Pruszkowského, studium na varšavské Škole výtvarných umění zahájil pod jeho vedením v roce 1923. Patřil k „Bratrstvu sv. Lukáše“, které vzniklo v roce 1925, a spolu s profesorem a kolegy jezdil na letní plenéry do Kazimierze nad Vislou. Účastnil se výstav Bratrstva, vystavoval také se skupinou Blok ZAP, ve varšavském IPS i v zahraničí, mj. na benátském bienále (1934) a v Carnegie Institute v Pittsburghu (1937). Jako kreslíř spolupracoval se satirickým časopisem „Szpilki“. V roce 1938 pracoval společně s Pruszkowským a kolegy z Bractwa na souboru sedmi obrazů s historickou tematikou, určených pro Světovou výstavu v New Yorku (120 x 200 cm; tempera na desce). V březnu 1939 odplul spolu s Bolesławem Cybisem na lodi „Batory“ do USA, aby na místě dohlížel na přípravu polského pavilonu (otevřeného 3. května 1939). Tam ho zastihla válka, po níž se již do vlasti nevrátil. Kanarek, stejně jako všichni „łukaszovci“, kladl velký důraz na dokonalost malířské techniky. Maloval portréty, zátiší, krajiny a figurové scény, včetně náboženských motivů (Dětská křížová výprava, kolem 1928; MNW). Jeho raná díla jsou laděna do tmavých tónů, pozdější jsou malována světlejší paletou barev a přibližují se směru kolorismu. Občas do svých děl vnášel prvky humoru, grotesky, stylizace či dokonce deformace postav (Idyla, 1932, Muzeum ŽIH). Umělec měl také zkušenosti s filmem: vystoupil jako herec v amatérském filmu Šťastný oběšenec, aneb Kalifornie v Polsku, natočeném „pruszkowiakami“ v Kazimierzu (1926), a jako scénograf spolupracoval na filmu „Dzikie pola“ v režii Jerzyho Lejtesa (1932). Poznámka: údaje o místě narození (Skowierzyna) – a o místě a datu úmrtí umělce (obvykle uváděném kolem roku 1970) – uvádíme podle: J. Maśnicki. K. Stepan, Pleograf. Biografický slovník polského filmu 1896–1939, Krakov 1996.