Stanisław Wyspiański, STUDIE HELENKY, 1901

46,2 × 32,7 cm – tužka, pastel, papír nalepený na karton

signatura vpravo dole: SWyspiański | 901 [spojené iniciály]
Na zadní straně dole (modrou pastelkou): Krakov; uprostřed (tužkou): Vlastník Bussoni | Varšava | rok 1921; vpravo stopy po nálepkách; dále na horní liště rámu nálepka varšavské galerie Zachęta (tisk, tuš, strojopis, razítko): 25917 Autor Wyspiański St. 25917 | Název Portrét Helenky Provedení | Cena Majitel Stanisław [...] Datum [...]/V 33 | Ru[...] 1 m. 3.

Původ:
– Władysław Bussoni ve Varšavě;
– Stanisław Zakrzewski;
– od 80. let 20. století soukromá sbírka a její dědicové v Londýně.

Obraz byl vystaven a zmíněn v:
– S. Przybyszewski, T. Żuk-Skarszewski, S. Świerz, Stanisław Wyspiański. Malířská díla, Biblioteka Polska, Krakov, Varšava-Bydhošť 1925, s. 120, č. 369 (Portrét Helenky, majetek Władysława Bussoniho);
– Stanisław Wyspiański. Jan Stanisławski a jeho žáci, Společnost pro podporu výtvarného umění ve Varšavě, květen 1933, s. 29, kat. č. 62 (Bustička dívky v korzetu (Studie Helenky – velmi skicovitá, rozmazaná verze), ve vlastnictví Stanisława Zakrzewského);
– Zpráva výboru Společnosti pro podporu výtvarného umění za rok 1933, Varšava 1934, s. 33 (Bustička dívky v korzetku).

Portréty dětí zaujímají v Wyspiańského tvorbě zvláštní místo a objevovaly se již v období jeho pařížských studií. Naopak portréty vlastních dětí patří k nejosobnějším a nejdojímavějším dílům v jeho tvorbě. Spojují v sobě rysy modernistického psychologického portrétu, mimořádnou kresebnou citlivost, vědomé využití barvy a intimitu rodinných vazeb. Záběry z rodinného života se v umělcově tvorbě objevily spolu s narozením jeho prvního dítěte – dcery Heleny.
Byla plodem milostného vztahu, který Wyspiański měl s Teodorou Teofilou Pytkovou – služebnou své tety. Pár se oženil až v září 1900, po narození druhého dítěte – Mietka. Měli celkem tři společné děti, které umělec mnohokrát maloval. Mezi nejznámější díla v celé Wyspiańského tvorbě patří „Spící Staś“ a „Spící Mietek“ z roku 1904 či „Hlava Helenky“ z roku 1900, zachycující dívku vytrženou ze spánku.
Umělec, který byl alergický na zinkovou bělobu, se rozhodl používat pastely, které mu umožňovaly rychle zachytit na papír pozorované scény, a při portrétování dětí byl čas klíčový. Umělec se vždy snažil zachytit své malé modely v přirozených, nepózovaných záběrech. Wyspiańského portréty neměly být vypočítanými podobiznami, měly být zachycením nálady v okamžiku, kdy vznikaly. Wyspiański pozorně sledoval gesta, pohledy, způsob sezení a momentální soustředění.

Zvláštní místo v této skupině zaujímá Studie Helenky, dcery umělce. Právě v jejím zobrazení se nejplněji projevuje spojení malířské observace s emocionálním vztahem k zobrazované osobě. Helenka není pro Wyspiańského anonymní modelkou. Je to dítě, které zná z každodenního života, pozorované v přirozených situacích, mimo strnulá pravidla oficiálního portrétu. Díky tomu má její zobrazení mimořádně bezprostřední charakter.
Studie Helenky přesahuje svět konvencí oficiálních portrétů. Dívka je zobrazena v úzkém záběru a její póza je velmi přirozená a autentická. Wyspiański nevytvořil idealizovaný obraz. Jeho dcera se neusmívá a nedívá se přímo na malíře. Působí zamyšleně, až ustaraně a soustředěně na svůj vlastní svět. Díky tomuto způsobu zobrazení nabývá portrét psychologický charakter a divák má dojem, že Helenku „pozoruje“ v určitém okamžiku jejího života. Wyspiański se vzdal nadbytečných detailů; absence propracovaného pozadí či dekorativních předmětů soustřeďuje veškerou pozornost na dítě. To je rovněž charakteristické pro modernistický způsob uvažování o obraze. Dílo nemusí být věrným ztvárněním všech detailů reality. Důležitější je zachytit její podstatný charakter.


DPH: * K vydražené ceně bude kromě dalších nákladů připočtena DPH ve výši 8 % (v souladu s § 12 bodem 3 Pravidel).

Stanisław Wyspiański (Krakov 1869 – Krakov 1907) pocházel z chudé měšťanské rodiny se silnými vlasteneckými a uměleckými tradicemi. Byl synem sochaře a řezbáře Franciszka; v sedmi letech ztratil matku a v jedenácti letech ho kvůli otcovu postupujícímu alkoholismu přijala do péče její rodina.
Vlastenecká atmosféra v domě strýce a tety a jejich hosté – významní krakovští učenci a umělci – ovlivnily jeho zájem o dějiny vlasti a minulost Krakova a formovaly Wyspiańského povědomí i postoje.
Jako žák gymnázia se Wyspiański, který projevoval malířský talent, zapsal na studium na Škole výtvarných umění na akademický rok 1884–1885, které zahájil po maturitě a absolvoval v letech 1887–1891, 1892–1893 a 1894–1895 pod vedením Władysława Łuszczkiewicze, Floriana Cynka a Izydora Jabłońskiego.
Souběžně studoval na Jagellonské univerzitě dějiny umění a literatury.
Na přelomu let 1889–1890 pracoval sedm měsíců po boku Jana Matejky na polychromii kostela sv. Marie. Díky stipendiu se v březnu 1890 vydal na svou první půlroční uměleckou cestu po Evropě, přes Vídeň a Itálii do Paříže, při které navštívil gotické katedrály ve Francii a Německu, včetně Mnichova, Bayreuthu, Drážďany, Prahu, ale také Vratislav, Poznaň a Gniezno. Po návratu navrhoval na objednávku Matejky doplňky gotických vitráží pro kostel sv. Marie. Po získání nového stipendia v květnu 1891 odjel do Paříže.
Do konce téhož roku bydlel společně s Józefem Mehofferem v jednom ateliéru; oba se nedostali na École des Beaux-Arts, ale zahájili studium na Académie Colarossi – Wyspiański v ateliéru Gustava Courtioise, ale také u J. Blanca a L. A. Girardota. Oba se rovněž zúčastnili dalších soutěží na projekt Rudolfinum v Praze a na oponu pro Městské divadlo v Krakově, v nichž však neuspěli. V roce 1892 se přátelé bouřlivě rozešli.
Wyspiański si tehdy pronajal vlastní ateliér a začal psát první dramatická díla, v nichž čerpal z mytologie. Oba s Mehofferem jsou pozváni k účasti na soutěži o vitráž pro katedrálu ve Lvově. Wyspiański strávil podzim roku 1892 a zimu roku 1893 v Krakově, v únoru se vrátil do Paříže, kde opět bydlel s Mehofferem až do podzimu, kdy se přestěhoval do vlastního ateliéru. V prosinci 1893 navštívil Wyspiański Krakov, kde uspořádal výstavu portrétů a pařížských krajin, které kritika označila za impresionistické.
Na jaře 1894 se vrátil do Paříže, odkud zaslal hotový návrh vitráže „Svatba Jana Kazimíra“ do soutěže ve Lvově. Do Krakova přijíždí v říjnu 1894 a kvůli neprodloužení stipendia zde již zůstává natrvalo.
Dvouapůlleté pařížské období mělo zásadní vliv na formování symbolistického umění Wyspiańského, který v té době rozšířil svůj světový názor seznámením se s módními teosofickými koncepcemi Edouarda Schureho, filozofickými myšlenkami Friedricha Nietzscheho, ponořil se do studia antického dramatu a mytologie a fascinovalo ho také soudobé divadlo. V letech 1895–1897 pracoval na návrzích a realizaci monumentálního souboru polychromií a vitráží pro františkánský kostel v Krakově, jejichž výklad je spatřován v systému hermetické kosmogonie; souběžně vytvořil cyklus ilustrací k „Iliadě“ a zahájil sérii symbolických pláten vycházejících z domácích legend.
V roce 1898 přišel umělecův literární a divadelní debut: vyšla v tisku drama Legenda I a Městské divadlo uvedlo drama Warszawianka. Wyspiański se zařadil mezi zakladatele Společnosti polských umělců „Sztuka“ a v roce 1898 se stal uměleckým vedoucím časopisu „Życie“. Ačkoli tvořil v jisté izolaci a udržoval si odstup od okolí, v té době se výrazně sblížil s uměleckým prostředím, navštěvoval „Paon“, kde vytvořil sérii vynikajících portrétů štamgastů tohoto podniku.
V roce 1900 začal pracovat na dramatu Listopadová noc a na náčrtcích návrhů vitráží pro katedrálu na Wawelu; 18. září se oženil s Teofilou Pytko, služebnou své tety a matkou svých tří dětí; 20. listopadu se zúčastnil svatby svého přítele, spisovatele Lucjana Rydla, s Jadwigou Mikołajczykovou a jejich proslulé svatební hostiny v zámku Włodzimierze Tetmajera v Bronovicích.Tuto událost zvěčnil v kritickém divadelním dramatu „Wesele“ (Svatba), jehož premiéra se konala v Krakově 16. března 1901.
V roce 1902 byl jmenován docentem na katedře dekorativního a církevního umění na Akademii výtvarných umění. Navzdory zhoršujícímu se zdravotnímu stavu se v roce 1903 věnoval inscenování svých dramat na jevišti krakovského divadla, v roce 1904 navrhoval výzdobu Domu Towarowego Lekarskiego, zařizoval tzv. společenskou místnost Společnosti polských umělců „Sztuka“ a společně s architektem Władysławem Ekielským pracoval na projektu obnovy slávy Vavelského kopce, opuštěného rakouskými úřady, s úmyslem povýšit jej na symbolickou vavelskou Akropoli; nadále rozšiřoval svou galerii portrétů významných osobností, maloval rodinné portréty a v prosinci – na popud Felikse Jasieńského – zahájil sérii pastelových krajin zachycujících výhled z okna svého ateliéru. V roce 1905 se ucházel o místo ředitele Městského divadla, ale nepříznivý postoj uměleckých kruhů ho donutil svou kandidaturu stáhnout.
Závažná pohlavní nemoc rychle postupovala, umělec strávil krátkou dobu v léčebně pro duševně nemocné. V létě 1906 se přestěhoval do vlastního domu ve vesnici Węgrzce nedaleko Krakova a byl také jmenován profesorem na Akademii. V roce 1907 vyšly tiskem jeho dramata s historickou, mytologickou a současnou tematikou. Po dočasném zlepšení zdravotního stavu v létě však umělec 28. listopadu zemřel v krakovské klinice, obklopen rodinou a přáteli; po slavnostní zádušní mši v kostele sv. Marie byla rakev uložena do Krypty zasloužilých v kostele paulínů na Skałce.
Wyspiańského dílo, které vznikalo v letech 1889–1907 a podléhalo imperativu umělecké syntézy umění, zahrnuje 17 dramatických děl a rapsodií, stejně jako básnické drobnosti věnované přátelům, stovky portrétů, desítky krajin, nespočetné množství studií a kreseb k návrhům vitráží a polychromií, kostýmní studie a návrhy scénografie, nábytku, knižních obálek, vinět, mezihřích a inventární kresby. Zarážející je nevídaná horlivost a tvůrčí síla umělce, který byl po mnoho let vystaven tlaku smrtelné nemoci.
Jeho umění, podobně jako celá jeho doba, je postaveno na protikladech. Wyspiański při vytváření své vlastní umělecké vize světa a člověka se ve svých literárních a malířských dílech snaží smířit tradici se současností, realitu historických faktů a každodenního života s pozorováním přírody.
(autorka: Elżbieta Charazińska)