Leon Wyczółkowski, ZÁTIŠÍ, 1892

47,8 × 58,3 cm – olej, plátno

signováno v levém dolním rohu: L. Wyczółkowsk[i] | 892
 
 
Představené zátiší je s největší pravděpodobností jedním z nejranějších identifikovaných zátiší Leona Wyczółkowského, jednoho z nejvýznamnějších polských umělců na přelomu 19. a 20. století. Dílo, které nese u signatury datum 1892, vzniklo v době intenzivního malířského hledání umělce, v němž hrály stále větší roli světlo a barva. Wyczółkowski, který v té době hodně experimentoval, se zabýval různými tématy, která zpracovával v rozmanitých stylech. Porcelánové, fajánsové či skleněné nádoby se objevují také v jeho tehdejších salónních scénách a vyobrazeních interiérů, aby se později staly hlavními motivy samostatných zátiší.
 
Zřetelnou inspirací pro nabízené Zátiší bylo holandské malířství 17. století: porcelán z Dálného východu, skleněný pohár, čtvrtina melounu, datle a oloupaný citron uspořádané na mramorové desce konzoly tvoří kompozici typickou pro staré mistry. Způsob práce s barvou, spočívající v kontrastu sytých barev nádobí a ovoce s převládajícím tmavým pozadím, rovněž odpovídá tradici malířství 17. století. Obraz se však vyznačuje mnohem volnějším, plným tahem štětce a živou malířskou fakturou. Místo chladného, uhlazeného realismu starých mistrů zde Wyczółkowski odhaluje svůj rodící se individuální styl prostřednictvím smyslné hry světla, bezvýhradné nadvlády barvy a čisté spontánnosti dojmu.
 
Nádoby zobrazené na obraze jsou tzv. chrámová váza (oltářní, někdy nazývaná potiche), pravděpodobně pocházející z doby císaře Kangxi z dynastie Čching, tedy z přelomu 17. a 18. století, a japonská vázička Imari s pro tento styl typickým tvarem. Tematika díla a artefakty na něm zobrazené souvisejí se sběratelskými zájmy Wyczółkowského, přičemž nabízené Zátiší vzniklo na samém počátku této cesty. Za zmínku zde stojí, že umělcova vášeň vedla k vytvoření mimořádně cenné sbírky orientálního umění, kterou tvořily militárie, textilie a umělecké řemeslo.
 
Zvláštní význam prezentovaného obrazu vyplývá z jeho raného datování. Širší známost si získaly Wyczółkowského zátiší především z prvních dekád 20. století, kdy se dekorativní nádoby a květiny staly jeho oblíbenými tématy. Kompozice z roku 1892 ukazuje ranou fázi těchto zájmů – samostatné studium předmětů, jejich hmoty a barev, podřízené pozorování světla. Představuje tak zajímavé svědectví o formování malířského jazyka umělce a předzvěst hledání, které rozvíjel ve své pozdější tvorbě.

Leon Wyczółkowski (Huta Miastkowska u Siedlec 1852 – Varšava 1936) – malíř, grafik a pedagog, patřil k nejvýznamnějším polským umělcům působícím na přelomu 19. a 20. století. Umělecká studia zahájil ve varšavské kresebné třídě pod vedením Wojciecha Gersona a Aleksandra Kamińskiego (1869–1873), poté je pokračoval na Mnichovské akademii výtvarných umění u Aleksandra Wagnera (1875–1877), v Krakově u Jana Matejky (1877/78) a během dvou pobytů v Paříži (1878 a 1889). Po studiích se usadil ve Lvově, později se přestěhoval do Varšavy. V letech 1883–1893 cestoval po Ukrajině a Podolí. V roce 1895 se přestěhoval do Krakova, kde byl jmenován lektorem tamější Školy výtvarných umění. V následujících letech hodně cestoval – do Itálie, Francie, Španělska, Nizozemska a Anglie. Patřil k okruhu zakládajících členů Společnosti polských umělců „Sztuka“. Často vystavoval jak v zemi, tak i v zahraničí. Léta 1929–1936 strávil v Poznani a Gościeradzu, odkud dojížděl do Varšavy, kde (od roku 1934) vedl katedru grafiky na Akademii výtvarných umění. Maloval krajiny, portréty, žánrové scény, zátiší a květiny. Rád používal techniku pastelu a akvarelu, byl vynikajícím grafikem a věnoval se také sochařství.